20. 4. 2026   Mgr. Petr Hlušička

Práce se přesunula do digitálního prostředí, kde jsme prakticky neustále „online“. E-maily, chaty, notifikace – pracovní den už nemá jasný začátek ani konec. Hranice mezi prací a osobním životem se rozmazala a spolu s ní i schopnost skutečně vypnout.

Na první pohled to může působit jako efektivní systém. Ve skutečnosti ale vzniká prostředí, které lidi vyčerpává a dlouhodobě snižuje jejich výkon.

Co se ve skutečnosti děje

Lidé dnes tráví velkou část dne reakcemi. Odpovídají na zprávy, přepínají mezi úkoly, kontrolují notifikace. Tento neustálý tok podnětů vytváří kognitivní přetížení.

Mozek není nastavený na to, aby dlouhodobě fungoval v režimu neustálého přerušování. Každé vyrušení znamená ztrátu soustředění a návrat zpět stojí energii. Výsledkem je pocit, že člověk pracuje celý den, ale skutečný posun je minimální.

Postupně se objevuje únava, podráždění a pokles motivace. Lidé mají pocit, že jsou neustále v práci, ale zároveň nemají kontrolu nad tím, co skutečně dokončí. To je jeden z hlavních spouštěčů stresu a vyhoření.

Problém je i v tom, že tato kultura bývá nepsaná. Nikdo ji oficiálně nenastaví, ale všichni ji začnou žít. Odpovídání večer, kontrola zpráv o víkendu nebo tlak na okamžitou reakci se stanou normou.

Partnerem tohoto článku je 

Co to dělá s týmy a firmou

Na úrovni týmů se začíná ztrácet energie. Lidé fungují, ale spíše udržují chod než aby přicházeli s novými nápady. Kreativita i iniciativa ustupují do pozadí.

Zároveň klesá kvalita práce. Více chyb, méně soustředění, vyšší potřeba kontrol. Firmy pak často reagují dalším tlakem, který situaci ještě zhoršuje.

Dlouhodobě se to promítá i do fluktuace. Lidé odcházejí ne proto, že by práci nezvládali, ale proto, že ji nedokážou udržet v rozumných hranicích.

Co s tím lze dělat v praxi

Změna nezačíná u technologií, ale u očekávání. Je potřeba si otevřeně říct, co znamená „být dostupný“ a kdy už ne.

Velkou roli hraje vedoucí. Pokud je neustále online a reaguje okamžitě, vytváří tím tlak na celý tým. Naopak pokud dokáže nastavit hranice, dává lidem prostor se nadechnout.

Pomáhá také vědomě vytvářet čas pro soustředěnou práci. Bloky bez schůzek, omezení notifikací nebo jasné rozdělení urgentních a neurgentních věcí.

Důležité je i přehodnotit, co skutečně vyžaduje okamžitou reakci. Ve většině případů je toho méně, než se zdá. Jen jsme si zvykli reagovat hned.

Závěrem

Výkon nevzniká z neustálé aktivity, ale ze schopnosti se soustředit a zároveň regenerovat. Pokud lidé nemají prostor na jedno ani druhé, dlouhodobě to nefunguje.

„Always on“ kultura může působit jako efektivní, ale ve skutečnosti oslabuje to nejdůležitější – energii lidí. A bez ní žádný výkon dlouhodobě nevydrží.

Možná nejde o to být dostupný pořád. Možná jde o to být dostupný tehdy, kdy to má skutečný smysl.